© Protože na Zemi nejsou hory vyšší než 8 000 metrů
Vyšší, dál, nemožné – hranice růstu hor
Mnoha horolezcům se zdá, že nic není dost vysoké. Přesto příroda nastavuje těchto obrovitých pohoří jasné fyzikální limity, za které ani mocný Mount Everest nedokáže dál růst.
Nejvyšší hora naší planety, Mount Everest, se pyšní svou výškou 8 849 metrů nad Himalájem a opravdu každý rok vzrůstá o několik milimetrů. I tak je ale při srovnání s mimozemským protějškem – sopkou Olympus Mons na Marsu, která dosahuje přes 22 kilometrů výšky – relativně malý.
Vědci nedávno objevili další obrovskou sopku na rudé planetě, zatímco na Zemi už pohoří došla ke svým limitům růstu.
Teoretická výška 45 000 metrů, což je však prakticky nemožné
Už v 80. letech geovědci došli k závěru, že na Zemi by mohl vzniknout pohoří až do teoretické výšky 45 000 metrů. Ve skutečnosti však několik faktorů takovou výšku znemožňuje.
„Hory se nemohou zvětšit výrazně nad současné hodnoty,“ objasňuje profesor geologie Haakon Fossen z univerzity v Bergenu pro ScienceNorway. Důvodem je, že při průměrné výšce kolem 5 000 metrů se tlak v horninách zvyšuje natolik, že horniny hluboko pod povrchem začínají plasticky měknout. To znamená, že sice zůstávají pevné, ale velmi pomalu se deformují a plynou.
Tento postupný pohyb zabraňuje nekonečnému zvětšování základny hor – horniny totiž pod tíhou vlastního objemu postupně ustupují.
Vznik hor – a důvody jejich kolapsu
Hory vznikají díky srážce tektonických desek. Himaláje například vznikly před přibližně 50 miliony let, kdy se střetla Indická a Eurasijská deska. „Vysoké pohoří se nejintenzivněji tvoří v prvních 15 až 20 milionech let po inicializaci takovéto kolize,“ vysvětluje Fossen. Po uplynutí této doby se síly vyrovnávají a pohoří dosahuje svého stupně rovnováhy.
Jak hora roste do výšky, její hmotnost ji zároveň začíná tlačit směrem dolů. „Konec konců hora začne kolabovat – podobně jako kynuté těsto, které se na stole rozplývá,“ přirovnává vědec. Průměrné vrcholy v Himaláji se pohybují okolo 5 000 metrů, kdežto výjimečné vrcholy jako Everest nebo K2 dosáhly své výšky pouze za velmi specifických podmínek.
Vliv ledu, větru a vody na pohoří
I když tektonické procesy zvyšují hory, příroda zároveň působí na jejich erozi. „Tektonika zodpovídá za růst výšky hor,“ vysvětluje Hannah Pomella z Ústavu geologie na univerzitě v Innsbrucku. „Nicméně jakmile dosažena určitá výška, vznikají ledovce, které působí jako obrovské brousící stroje.“
Tyto ledovce obrušují svahy hor, zatímco tempo zdvihu nestačí odstranit vzniklé ztráty. K tomu se přidávají vítr, déšť, sníh a mráz, jež také působí na rozpad hornin. „Voda, nezávisle na své formě, představuje největší nepřítele vysokých hor,“ uvádí Rachel Headley pro BBC. I v místech, kde sníh chrání vrcholy, zůstávají exponované skalní stěny vystavené erozi. „Počasí je neúprosným ničitelem,“ shrnuje Headley.
Neviditelná hranice stability
Gravitace rovněž omezuje výšku hor. „Když hora dosáhne určité strmosti, stává se nestabilní a dochází k odpadávání částí,“ varuje geoložka Aurora Elmore. Laviny, kamenné sesuvy a sesuvy půdy pravidelně odvádějí materiál. Řeky za tisíce let vyhlubují hluboká údolí, díky nimž krajina klesá o několik milimetrů ročně.
Tím vzniká dynamická rovnováha mezi nárůstem a úbytkem: tektonické síly zvedají pohoří, zatímco eroze a gravitace jej zároveň opět snižují. Díky tomuto procesu žádná hora na Zemi nemůže vyrůst do nekonečna.
Proč má Mars vyšší hory
Na rozdíl od Země Mars nemá oceány, déšť ani výrazné erozní procesy. To vysvětluje, proč se na jeho povrchu mohou tyčit sopky jako Olympus Mons přesahující 22 kilometrů. Na Zemi ovšem kombinace vody, atmosféry a tektoniky brání extra vysokému růstu a současně udržuje stabilitu klimatu.
Závěr: Země udržuje vlastní přirozenou rovnováhu
Zatímco na Marsu není žádná hranice pro výšku hor, Země drží rovnováhu sil. Mount Everest sice stále roste, ale jen o několik milimetrů ročně. Jeho limity jasně ukazují, jak precizně jsou síly na naší planetě nastaveny.
Příroda zajišťuje, aby žádná hora nerostla bez omezení – a právě to je jeden z hlavních důvodů, proč je Země obyvatelná. Tam, kde jsou síly vyvážené, zůstává planeta živá.
Zdroj: ScienceNorway, Die Presse, BBC
