© assistierte Suizid der Kessler-Zwillinge
Pomocná sebevražda dvojčat Kesslerových vyvolala rozsáhlou odezvu v zemi. Dvě ženy, spojené v životě i v smrti, zahájily debatu, jež zpochybňuje politiku, etiku i náboženství. Zatímco Německá společnost pro humánní umírání (DGHS) vidí právní situaci jako jasnou, Karl Lauterbach varuje před nebezpečnými mezerami. Tento případ znovu otevírá klíčovou otázku společnosti: Do jaké míry může člověk svobodně rozhodnout o konci svého života?
Pomocná sebevražda dvojčat Kesslerových: případ, který vzbudil ohlas
Smrt Alice a Ellen Kesslerových, dvou ikon německé zábavy, poskytla diskusi o asistovaném umírání konkrétní podobu. Jejich pomocná sebevražda nebyla impulzivním skutkem, nýbrž promyšleným rozhodnutím. Doprovázela je DGHS, která zdůrazňuje: „Neexistuje žádná právní šedá zóna.“ Zatímco společnost stanovuje jasné hranice, Lauterbach vyzývá k opatrnosti.
Bývalý ministr zdravotnictví kriticky poukazuje: současná situace je z morálního hlediska neudržitelná. Ve svém rozhovoru pro Rheinische Post zdůraznil, že existuje mnoho nejasností. Nelze s jistotou říct, zda všichni, kteří k tomuto kroku přistoupí, jedná skutečně svobodně a jsou duševně vyrovnaní. „Psychické nemoci nebo vnější tlak nesmějí mít při takovém rozhodnutí žádnou váhu,“ upozornil. Zvlášť znepokojující jsou pro něj komerční poskytovatelé – podle něj smrt by neměla být předmětem trhu. Volá po zavedení ochranného rámce, který umožní skutečnou sebeurčenost bez možnosti zneužití.
Jeho požadavek je jasný: ochranné opatření respektující svobodu, ale restrikční vůči zneužívání. Náročná rovnováha, kterou zatím žádná vláda nedokázala zajistit.
Poslední společný krok
Zpráva o pomocné sebevraždě dvojčat Kesslerových zasáhla mnohé zdrcujícím způsobem. V 89 letech, po životě plném lesku, hudby a pevné disciplíny, přišel jejich vědomý společný odchod. DGHS potvrdila, že obě ženy ukončily svůj život zcela autonomně.
Prezident DGHS Robert Roßbruch v rozhovoru pro MDR AKTUELL vysvětlil, že asistovaná sebevražda je beztrestná pouze za podmínky, že nemocný jedná zodpovědně sám za sebe. „Musí to být akt vycházející přímo od postiženého. V opačném případě by šlo o usmrcení třetí osobou,“ uvedl Roßbruch. Lékař pouze poskytl podporu, například formou léku, který pacient sám užil.
Tato forma odchodu ze života je legální – podle přesných kritérií.
• Jedinec musí být způsobilý k právním úkonům.
• Rozhodnutí musí být svobodné, stálé a dobře zvážené.
• Přítomnost duševní poruchy nevylučuje asistovaný odchod, vyžaduje však odbornou lékařskou evaluaci.
Roßbruch jasně zdůrazňuje, že není žádná právní nejistota. „Ústavní soud již stanovil pravidla. Neexistuje žádný bezprávný prostor.“
Mezi zákonem a svědomím
Právní základ asistované sebevraždy Kesslerových pochází z verdiktu z Karlsruhe. V roce 2015 byla přijata paragraf 217 trestního zákoníku, zakazující „profesionální podporu sebevraždy“. Tento zákon v podstatě znemožnil profesionální asistenci při ukončení života.
V roce 2020 však Ústavní soud toto ustanovení zrušil. Jeho rozhodnutí označilo zákaz za protiústavní, protože byl v rozporu se základním právem na sebeurčení při umírání. Soud jasně stanovil: každý má právo rozhodovat o svém konci života, ale zároveň vyžadoval zavedení ochranného rámce proti nátlaku a zneužití.
Takový ochranný mechanismus však dosud neexistuje. Žádný zákon ani celonárodní norma. Lauterbach tuto situaci považuje za nepřijatelnou. Zdůrazňuje nutnost jasných pravidel: Kdo může asistovat? Jak se ověřuje svobodná vůle? Kdo chrání psychicky nemocné?
DGHS má na věc opačný názor. Její prezident Roßbruch si myslí: „Nová legislativa by znamenala jen další překážky. Důvěra v zodpovědnost jednotlivců je klíčová.“
Existuje konflikt mezi svobodou a ochranou – mezi právem na autonomii a strachem ze zneužití.
Víra, morálka a otázka důstojnosti
Zatímco právníci diskutují o paragrafech, společnost svádí boj s morálními aspekty. Svůj hlas přidává i církev. Mnichovský kněz Rainer Maria Schießler pro Abendzeitung uvedl stanovisko církve: „Není na člověku, aby rozhodoval, kdy odejde. Toto právo patří Bohu.“
Současně však Schießler projevuje sebereflexi. „Dříve jsme odsuzovali ty, kdo si život vzali – to byla chyba.“ Dnes se k tématu přistupuje s větší empatií. „Provázíme pozůstalé, modlíme se za zemřelé. Nejsme soudci.“
Právě tento posun v postojích církve ilustruje, jak se mění společenské pojetí umírání a důstojnosti. Co dříve obklopovala mlčení a stigma, dnes otevřeně diskutujeme. Pomocná sebevražda Kesslerových znovu rozproudila debatu s dopady přesahujícími samotný případ.
Mnozí si kladou otázky: „Kdy je život stále hodnotný? A kdo má toto právo určovat?“
Otevřená kapitola
Čtyři roky po rozhodnutí z Karlsruhe zůstává pomocná sebevražda dvojčat Kesslerových průlomovým bodem – nejen pro veřejnou diskusi, ale také pro legislativu. Lauterbach tlačí na novou úpravu, která přinese právní jistotu a zároveň zachová právo na sebeurčení. DGHS však trvá na důvěře ve zodpovědnost jednotlivce.
Stále není jasné, zda brzy přijde parlament s konkrétní legislativní změnou. Politická většina pro nový zákon chybí. Etické napětí přetrvává.
Jasné však je: svým posledním krokem Alice a Ellen Kesslerové dosáhly více, než možná tušily. Oživily debatu, kterým se Německo dlouho vyhýbalo – o životě, smrti a právu rozhodovat o obojím samostatně.
